My world!

2. Am I dead?

Všude kolem ní svištěl chladný vítr a šlehal ji do tváří. Najednou jí byla zima. Strašná zima. Chtěla by se zahřát, ale věděla, že za pár vteřin volný pád skončí a pak… pak už bude po všem. Už žádná neskutečná bolest, žádné slzy, nic. Jen pár dlouhých vteřin a bude volná. Bude pryč od života plného boje. Od života, který občas tolik nesnášela. Říká se, že před smrtí ti před očima proběhne celý život, ale jí se tam držel jen jeden jediný obraz… viděla svoje sestry, svoje milované sestry, které pro ni znamenaly všechno na světě. Tolik ji bolelo, že je musela opustit. Pevně zavřela oči. Docela se bála toho, co už bylo nevyhnutelné. Najednou ji obklopila jasná zlatá záře, kterou ovšem neviděla, a o vteřinu později ucítila tupý náraz.

Už musí být po všem. Už leží rozpláclá někde uprostřed cesty a nezbylo z ní nic, než mastný flek. Už musela být mrtvá. Čekala ale větší rozdíl. Necítila žádnou razantní změnu, nepočítaje nesnesitelnou, palčivou bolest v pravém zápěstí a chlad vycházející z asfaltu pod ní. Pomalu otevřela oči a rozhlédla se kolem. Připadalo jí to tu podivně známé. Podívala se nahoru a zamrazilo ji v zádech. Nad ní se tyčil stejný kopec, ze kterého skočila. Nechápala to. Jak to? Co se stalo? Je snad teď duch? A nebo to na onom světě vypadá stejně jako na Zemi? V hlavě se jí honilo plno otázek, na které neznala odpověď. Opatrně se postavila na nohy a otočila se. Nikde nic. Liduprázdno. Stála uprostřed silnice a nikde nebylo ani stopy po autech, které tu jezdily. Plouživým krokem se vydala po cestě a netušila, kam ji dovede…

Hanouch s Piperkou stály jako opařené. Tohle nečekaly. Naprosto je to zaskočilo. Jenom upínaly zrak na místo, kde před okamžikem zmizela jejich sestra a pořád jim to nedocházelo. Nedocházelo jim, co udělala. Že skočila dolů a touhle dobou už je mrtvá. Hanouch po tvářích začaly stékat slzy.
,,Proč? Proč to udělala?“ vzlykla.
Piperka, která už taky brečela, ji jenom pevně obejmula, aby zabránila případném pokusu vrhnout se za jejich sestrou.
,,Nechápu to, já to nechápu!“ brečela Hanouch a tiskla Piperku.
,,Měly… Asi bysme měli jít dolů a… a…“ Piperka už to nedořekla, protože se taky hlasitě rozvzlykala.
Hanouch došlo, co chtěla říct a tak se společně s ní přemístila dolů.

Přejeli pohledem po cestě.
,,Vidíš něco?“ zeptala se Piperka.
,,Nic,“ odpověděla Hanouch.
,,No právě. Není to divný? Žádný auta, nic. Prázdno, ticho a…“ konstatovala Piperka.
,,…a žádná mrtvola,“ dokončila za ni Hanouch, i když ji to bodlo u srdce.
Piperka kývla. ,,Nebo spíš její pozůstatky. Z takové výšky by z ní moc nezbylo.“
Její sestra ji zpražila pohledem. Piperka jenom pokrčila ramena, jakoby nechápala, o co de.
,,Přece není možný, aby se jen tak vypařila…“ přemítala Hanouch.
,,Za tím bude něco víc. Každopádně si myslím, že bysme měly jít domů a podívat se do Knihy stínů. Třeba tam něco najdeme,“ navrhla Piperka.
,,Fajn,“ souhlasila Hanouch, chytla ji za ruku a transportovala se do jejich domu.

Ashley se plahočila po asfaltce. Už ji bolely nohy. Tyhle lodičky nebyli určeny pro dalekou chůzi. Ale pořád bylo lepší trmácet se v nich, než aby šla bosa. Vůbec netušila, kde je. Jakoby tahle cesta byla nekonečně dlouhá. Potom ale uviděla něco neuvěřitelného. Mezi stromy po její pravici stál dům. A ne jen tak ledajaký. Dům jí a jejích sester. Nechápavě se zastavila. Jak je to možné? Vždyť za takovou chvilku nemohla dojít až domů a navíc nebydlela uprostřed lesa. Ale pokud tu opravdu ten dům stál a nebyla to pouze její vidina, bylo to nanejvýš divné. Opatrně se prodírala houštím až k domovnímu vchodu. Natáhla pravou ruku ke klice a hned ji zase stáhla, když jí projela vlna bolesti. Úplně zapomněla na svoje zranění, protože za tu dobu jí ruka úplně znecitlivěla. Až teď si všimla, že má zápěstí v docela nepřirozené poloze.
,,No paráda, člověk se chce zabít a místo toho se zmrzačí…“ odfrkla si pro sebe a druhou rukou sáhla na kliku.
Bylo odemčeno. Pomalu otevřela a vešla dovnitř.

Piperka a Hanouch seděly na podlaze na půdě, a listovaly Knihou stínů. Najednou je vyrušilo zaskřípání otevírajících se dveří. Podívaly se na sebe a ani nemusely nic říkat. Obě skoro vystřelily z podkroví a potichoučku polehoučku si to mířily dolů po schodech. Ale jelikož by byl zázrak, kdyby se jim to v lodičkách a úzkých šatech podařilo, něco se muselo zvrtnout. A tentokrát to byla noha Hanouch. Podlomila se jí a měla co dělat, aby neskončila rozpláclá na zemi pod schody, ale naštěstí se v poslední chvíli zachytila zábradlí. Ale i tak nadělala dost rámusu, aby na ně upozornila jejich nezvaného hosta. Piperka na ni hodila naštvaný pohled a Hanouch jenom naznačila rty.
,,Promiň.“

Ashley sebou polekaně trhla a prudce otočila hlavu, až jí křuplo za krkem. Stála u malého stolku vedle domovních dveří a jednou rukou se prodírala hromadou pošty, která se jim snad nahromadila za celé dny. Najednou uslyšela nějaký rachot z předpokoje. Jakoby někdo hodně neohrabaný šel dolů z prvního patra. Tiše položila kopu obálek zpět na stolek a vyzula si boty, aby při chůzi neklapaly. Udělala pár kroků a zastavila se. Nemůže tam jít jen tak, neozbrojená. Rozhlédla se kolem sebe a do očí ji praštit deštník na věšáku. No pravda, žádná dvakrát účinná zbraň, ale lepší něco než nic. Rychle popadla deštník a rozrazila dveře do předpokoje, připravená zaútočit. Pohled jí utkvěl na dvou postavách na schodech. Nebyla schopná se pohnout. Povolila prsty levé ruky a deštník hlučně dopadl na zem.