My world!

3. Oh my God

Už dobré půl hodiny nehybně ležel a marně se snažil znovu usnout. Hlava ho bolela jako střep a žaludek měl snad naruby. Kdyby si nebyl jistý, že včera nic nepil, myslel by si, že má kocovinu. Jenže to v jeho případě nebylo možné. I když… Vzpomínky mu splývali v jednu velkou rozmazanou čmouhu a pořádně ani nevěděl, co se skutečně stalo a co se mu jen zdálo. Jakoby se jeho mysl chtěla před něčím chránit, automaticky si zařadila události z dětského hřiště do kategorie snů. A sny jak je známo, často zapomeneme. Takže když o deset minut později po návštěvě strýce Vernona neochotně vstal, všechny vzpomínky na postavu v černé kápi se mu z hlavy skoro zázračně vykouřily.

,,Slečno, jste v pořádku?“ uslyšela nad sebou.
Mladá dívka si z noci strávené venku skoro nic nepamatovala. Poslední, co jí uvízlo v paměti, byla oslepující záře. Teď se nad ní skláněl postarší muž. Vděčně přijala nabízenou pravici pomocí které se dostala na nohy. Odhrnula si vlasy z obličeje a s děkovným úsměvem se na muže obrátila. V tu chvíli se na jeho tváři objevil výraz čirého zděšení. Vyděšeně couvl pár kroků zpátky.
,,Stalo se Vám něco?“ zeptala se, ale odpovědí jí bylo jen několik dalších kroků směrem od ní.
,,Počkejte, co…“ nestačila to ani dopovědět, protože muž se otočil na podpatku a s jekotem utekl pryč.

Pokrčila rameny, jakoby se chtěla ujistit, že takové věci se stávají normálně, a mimoděk sklopila zrak k zemi. V tu chvíli se jí rozbřesklo. V trávě kousek od ní se na denním světle blýskala stejná kulička, kterou viděla včera večer. Ovšem s tím rozdílem, že každý sluneční paprsek, který se od ní odrazil, vytvářel malou duhu. Znovu k ní natáhla ruku, ale v půli cesty se zarazila. Nejdřív si vzpomněla, co se jí za stejné situace stalo předešlý večer, ale skoro ve stejném okamžiku měla nový důvod. Zkoumavě se podívala na svoji pravou dlaň, na které nyní byla dvě písmena. HP. Písmena, jenž jednou dají jejímu životu nový směr. Směr, který by si ona sama pravděpodobně nevybrala. Ale teď už nemá jinou možnost. Toho si je až moc dobře vědoma. Ještě se sehnula pro skleněnou kuličku, strčila si ji do kapsy a vydala se neznámým směrem.

Když sešel dolů na snídani, nejraději by se zase hezky rychle odebral do svého pokoje.
,,Zapomeň na to, že budeš takhle vyspávat!“ vyštěkl strýc Vernon, jen co otevřel dveře do kuchyně.
Když si Harry sedl ke stolu, bláhově si pomyslel, že teď se aspoň v klidu nají. To ale netušil, že strýc ještě neskončil.
,,Nechali jsme tě v našem domě! Bydlíš tu už patnáct let, tak by ses nám za to taky mohl nějak odvděčit. Takže hned po snídani se dáš do plnění věcí, které sem ti tady sepsal,“ přes stůl mu podal nějaký papír.
,,To nestihnu ani za týden,“ ohradil se, když si letmo prohlédl seznam.
,,Omyl. To všechno uděláš dneska,“ ujistil ho se škodolibým úsměvem strýc.
,,Ale,“ Harry otevřel pusu k protestu, ale jeho strýc ho pohybem ruky zarazil.
,,Žádný ale. Prostě to uděláš. A můžeš začít hned.“
Černovlasý chlapec ho probodl pohledem, naštvaně hodil svoji nedojedenou topinku na stůl a když odcházel z místnosti, neopomenul za sebou ještě provokativně prásknout dveřmi.

Zabouchla za sebou dveře do koupelny a okamžitě zamířila k umyvadlu. Pustila vodu a když si na ruce nanesla trochu tekutého mýdla, začala si prudce mnout pravou dlaň. Ať se snažila sebe víc, dvě písmena ze své kůže prostě dostat nemohla. Drhla si ruku snad 10 minut, ale bez jakéhokoliv výsledku. Snad kromě toho, že na dlani kolem písmen ji teď zdobila ještě velká červená skvrna. Když jí došlo, že a se jí nepodaří svého nového tetování zbavit, naštvaně máchla rukou, až z toaletní skříňky shodila lahvičku kolínské a kartáček na zuby. Opřela se o umyvadlo a sklíčeně se zahleděla na kohoutky. Po tváři se jí skutálelo několik slz. Zvedla hlavu a pohledem narazila na zrcadlo. V tu chvíli by se v ní krve nedořezalo.

Když vyšel na zahradu, naštvaně nakopl první květináč, který uviděl. Potom popadl konev a s otráveným výrazem se dal do zalévání trávníku. To byl první bod na jeho seznamu. Sotva ušel pár metrů, na oči mu přišla velká šedá hrouda pod živým plotem. Zamžoural tím směrem, ale nepodařilo se mu to identifikovat. Po odložení konve se opatrně přikradl k onomu předmětu a když byl od něj sotva dva metry, musel se začít smát.

Nevěřícně zírala do zrcadla. Teď už chápala, proč ten muž, co ji ráno pomohl, tak rychle zmizel. Rukou si sáhla na tvář, aby se ujistila, že ten odraz je skutečně její. A byl. Poznávala svůj nos, svoje rty, i rysy. Poznávala všechno…až na oči. Byly modré…nepřirozeně modré. Tak modré, že kdokoliv se do nich podíval, musel se zděsit. Žádný člověk takové oči mít nemohl. Doslova z nich plálo nadpřirozeno. A pak, najednou, modrá barva zmizela. Prostě se rozplynula a ona zase poznala svoji tvář. Kompletně. I s čokoládově hnědými, zrovna v tu chvíli šokovanými, kukadly. Zrak sklopila ke své pravé dlani zrovna v čas, aby zahlédla, jak modře zářící HP pohasla. Když teď sledovala stejná písmena, která vypadala jako vypálená horkým železem, z úst se jí vydralo:
,,Pane bože.“

Pobaveně došel k šedé sově, válící se u živého plotu, a opatrně ji vzal do náručí.
,,Ahoj Erol,“ pozdravil ji a podrbal ji na hlavě.
Kdyby toho byla schopná, spokojeně by zahoukala. Jenže v tu chvíli byla v tak zuboženém stavu, že se jí sotva podařilo otočit hlavu.
,,Chudinko,“ politoval ji Harry a zanesl ji k bečce s vodou, aby se mohla napít a trochu si odpočinout.
Chvilku ji pozoroval, ale když ho houknutím upozornila, rozhlédl se po zahradě. Tam, na stejném místě, kde před chvílí ležela, byl dopis. Okamžitě se k němu rozběhl a když rozlepoval nažloutlou obálku, ruce se mu nedočkavě třásly.

Praštila sebou na postel a unaveně zavřela oči.
,,Kate? Zlato, už si?“ ozval se zpoza dveří vlídný mužský hlas.
,,Ještě chvilku,“ odpověděla a posadila se.
,,Dobře, počkám dole. Pospěš si.“
Zaslechla, jak zavrzala podlaha, když odcházel.
I když se jí nechtělo, zamířila ke skříni, odkud vytáhla ošoupané rifle a červené triko s černým nápisem Follow Me. Jen co se oblékla, dlouhý černý plášť, který se povaloval na zemi se zbytkem jejího předešlého oblečení, zastrčila do jedné z přihrádek skříně. Potom usedla k toaletnímu stolku se zrcadlem. Hnědé vlasy si stáhla do copu a natáhla si černé návleky zahalující ruku od zápěstí do začátku prstů. Povzdychla si. Byl to pro ni těžký den. Byla vyčerpaná a chtěla se vyspat, ale ještě měla nějaké povinnosti. Znovu zkontrolovala svůj odraz, jakoby se chtěla ujistit, že vše vypadá jak má, a pak odešla z pokoje. Na tajemnou kouli, kterou sebrala na dětském hřišti a která teď ležela na dně zásuvky v kapse jejího pláště, si ani nevzpomněla. A možná že podvědomě ani nechtěla…